Co prověřil čas

16. října 2007 v 23:08 |  Muzika
Tak jsem se nedávno pustil do ripování elpíček. Pokud někdo neví, ripování znamená stahování do počítače, elpíčko je taková větší kulatá a placatá věc co se strkala do gramofonu, odkud vydávala libé či nelibé (v případě reakce rodičů) zvuky - hudbu. Rozhodl jsem se tak, jelikož jsem přešel kompletně na digitální formu přehrávání muziky. Cédéčka jsem stáhnul již dávno, narval je pomocí jakéhosi příšerného softwarového nástroje do mp3 přehrávače (proč jen nelze pracovat i s muzikou stejně jako se soubory na disku, tedy normálně kopírovat?) a pouštím si je nyní do ucha skrze sluchátka.
Nastal však čas pro gramodesky (elpíčka).
Vymontoval jsem (nepoužívaný) gramofon z audio sestavy, připojil pomocí cinchového kabelu k počítači, nainstaloval software (Microsoft Analog Recorder), vyřešil malé trable se zapnutím/vypnutím předzesilovače v gramofonu a začal se hrabat ve sbírce desek. Mám jich na tři stovky a jejich největší porci jsem pořizoval v období pubertálním a těsně postpubertálním. Tempo jejich nakupování zcela ochablo s nástupem cédéček a cenovou dostupností přehrávačů.
Ležel jsem na podlaze před plným regálem a nevěděl, odkud začít. Samozřejmě jsem věděl, že začnu tím, co mám nejraději. Jenže co to vlastně je??? Tři stovky placatých obálek se tísnily vedle sebe a čekaly na první hmat. Sám bych předem neuhádl, co to bude... Nakonec jsem vylovil Mišíka, jeho druhou desku, kterou jsem kdysi nazval bigbítovou dechovkou. "Rozsviťte světla..." začíná první song, hospodská vypalovačka. Ježíši, jak se nám tehdy holky tulily v náručí - díky Mistře:-)
Pokračoval jsem dál a rozhodování nebylo lehké. Postupoval jsem zhruba přes tato jména: Paul McCartney - Ram (to překvapilo i mne samotného, starého blues a jazzomila). Následovali Michal Prokop, Jan Spálený, Blue Effect (pardon, všechny desky M.efektu) polští SBB, bratři Allmani (konečně blues) a další - došlo i na Zeppeliny, Prince, B.B. Kinga. Nakonec jsem zjistil, že vlastně postupuji úplně stejně, jak jsem na muzice vyrůstal a jak desky přicházely do mé sbírky, plus minus v pořadí stejném jako tehdy. Takže mi z toho vychází, že jsem pořád na stejné úrovni anebo, což by bylo více potěšující, kvalita a vkus zůstávají. Snad je to dobré znamení.
p.s. chystám se nyní ripovat kazety, mám zřejmě dost unikátní nahrávky z festivalů v Lipnici, z poloviny a konce osmdesátých let. Tak jsem zvědav, zda mne tehdejší, od té doby prakticky neposlouchané nahrávky s politickými narážkami nebo přímými útoky opět osloví.
Přidat komentář
 

Americké hospody, bary a restauranty

5. května 2006 v 20:46 | Babyt |  Cesty
Viděl jsem upocenou hostinskou ve venkovské hospodě kam jsem šel poprvé v životě na "pravý" americký steak (jak jsem se těšil, tak nic moc nebyl). Hostinská po objednávce piva zrozpačitěla a vyžádala si můj řidičský průkaz - bylo mi tehdy šestatřicet, tedy již relativně dospělý - a ona na můj dotaz odpověděla jen: "it's a law", to je zákon. Vyptával jsem se dál - při prvním přistižení jak nalije nezletilému, což znamená mladšímu 21 let, vyfasuje pokutu 500 dolarů (za to koupíte ojetý auťák), při druhém přestoupení pak ztratí licenci na podávání piva. Pochopil jsem ji. Také jsem zároveň pochopil, proč na ulici nepotkávám opilé středoškoláky (alespoň ve dne).
V jiné hospodě na venkově kmitala fešná hostinská a dvě ještě fešnější děvčata. Dal jsem se do řeči a dozvěděl se opět něco, co mne již tolik nepřekvapovalo - táta maká v kuchyni - vaří, máma šéfuje na place a k ruce má jako personál dvě dcery středoškolačky, které po návratu ze školy nastoupí do práce a pomáhají rodičům. Na dovolené ještě nikdy nebyli. Nemají čas ani peníze. Protože kdyby odjeli, tak soused, jinak jejich nejlepší kamarád, otevře svou hospodu a oni můžou končit.
Personál v restauracích je, co se týká výdělku, odkázán z větší části na spropitné, "tips". Je tedy běžné a prakticky samozřejmé připočítat k ceně 10 - 20% jako spropitné. Vždy je dobré nejdříve se pozorně podívat na účet který dostanete, protože v některých restauracích je "tip" automaticky započítán a také jako položka takto označen. V tomto případě nemusíte již připočítávat nic. Vypadá to trochu podivně, nicméně se snad nesetkáte s obsluhou, s níž byste byli nespokojeni a jež by si spropitné nezasloužila.
Američané, zejména ve službách si svého místa velmi váží a jejich chování je bez poskvrnky. Ovšem, nedostanou-li svůj "tip", umějí zejména příslušníci etnických menšin dát patřičně najevo, že jsou nespokojeni s vámi. Nehrozí vám nebezpečí, jenom budete odcházet se skřípěním zubů v zádech.
V amerických restauracích je zvykem po vstupu nevyhledávat samostatně volné místo, nýbrž u vchodu vyčkat obsluhy, která vám stůl vyhledá podle vašich požadavků. Také je potřeba vědět do jaké restaurace jdete, protože do určitých podniků vás nepustí bez kravaty, jinam zase nemůžete v kraťasech. Co se týká samotného jídla - kolik národů žije v Americe, tolik kuchyní můžete potkat. Nejběžnější jsou italská, čínská a mexická se svou severoamerickou variací nazývanou "tex-mex". Čistě "americká" kuchyně neexistuje, ale například hamburger je místní vynález a setkáte se s ním prakticky všude a v různých podobách stejně jako s hranolky kterým se říká "fries". Porce se dávají všude veliké, ani ve velmi levné restauraci nebudete zklamáni. Pochopíte, proč běžní Američané vypadají úplně jinak, než krásní hrdinové přihlouplých seriálů.
Po hlavním jídle vám obsluha automaticky nabídne kávu a dezert, pokud odmítnete, nebo současně s nimi přinese účet a rozloučí se. V amerických restauracích se nevysedává, protože židle musí být stále vytížené konzumujícími a tedy utrácejícími hosty. Pokud chcete posedět a poklábosit u piva, musíte najít bar, v běžné restauraci se vám to nepodaří. Platební karty berou snad úplně všude. V indiánských rezervacích platí prohibice ve všech restauračních zařízeních.
Setkáte se s množstvím "chains" tedy řetězců, např. i u nás známé fastfoody McDonald´s, KFC nebo Pizza Hut, ale i další: Taco Bell (mexický), Jack In The Box (výborné snídaně), Wendy´s (lepší fastfood se vzhledem standardní restaurace), ale také noblesní a někdy poměrně drahé řetězce např. Smith & Wolensky nebo Morton´s.
V americké restauraci je zážitkem pobývat a konzumovat. Zvláštní kapitolou jsou venkovské hospody, čistotou zpravidla porušující minimálně 99 % předpisů Evropské unie, ovšem dýchající specifickou "pomalou" atmosférou pohody a domáckého klidu. Jenom je třeba dbát na zdvořilé chování, které je od "cizincu" očekáváno avšak málokdy opětováno. Místní jsou zpravidla velmi přátelští, sami se dávají do hovoru, ale opatrnosti je zapotřebí - našinec nikdy neví, čím se jich může dotknout. Jsou velmi hákliví ale také hrdí. Nesmíte nikdy urazit zaprášenou díru, ve které žijí a obyčejně dost těžce pracují.
Základní poučení pro návštěvu restaurace - porce jsou obrovské a živobytí personálu je odkázáno na vaše spropitné.
Přidat komentář

Americký záchod

5. května 2006 v 20:44 | Babyt |  Cesty
Záchody, toalety, WC jsou v životě lidí důležitým signálním zařízením. Vypovídají o kulturní úrovni jak jejich provozovatelů, tak návštěvníků. V Americe jsou čisté, vyskytují se snad na všech veřejných místech ať již jde o obchodní dům, muzeum, stanici hromadné dopravy nebo jiné zařízení.
Jedním z nejnápadnějších rozdílů mezi jejich a našimi toaletami je mísa téměř po okraj naplněná vodou. Nelekejte se, má to přes zdánlivé plýtvání velký význam pro trvalou čistotu a hygienu. Splachuje se pákou na straně přívodu vody, pokud záchod nemá fotobuňku a nespustí vodu sám. Každopádně záchody jsou téměř vždy dokonale čisté. Jen jednou jsem byl trochu vyveden z míry - při návštěvě restaurace v newyorském Chinatownu byly toalety umístěny ve sklepě kam jsem se musel prodrat přes kbelíky, košťata a další haraburdí po točitých schodech v téměř naprosté tmě. Místnůstka byla velikosti přiměřené asijskému juniorovi takže jsem pokrčen učinil co bylo třeba a rád se motal nazpět. Celá atmosféra připomínala noční scénu z hongkongského bojového filmu a jediné co mi k úplnému dojmu chybělo byl potkan za krkem a pavouk v uchu. Musím také poznamenat - snad nikde jsem neviděl, že by místní hajzlbába ale i hajzchlap vybíral peníze. Pokud na vás přijde potřebná chvilka, ve větších městech je možné vlézt i do mrakodrapů nebo jiných administrativních budov hostících sídla rozličných firem s jejich kancelářemi. Prakticky vždy lze ve vestibulu, v přízemním patře kde je hlavní "lobby" (recepce) nalézt toto zařízení neuzamčené a přístupné. Musíte jen statečně vydržet zkoumavý pohled ochranky u vchodu, zjišťující zda si tam nejdete šlehnout či snad položit bombu. Vypadáte-li jen trochu upraveně, nikdo vás nebude obtěžovat a bránit vám v přístupu na místo oddychu a úlevy. Zkrátka - po této stránce může být Amerika snem každého návštěvníka i obyvatele nejen Prahy ale i ostatních našich měst. Američané si dostupnosti veřejných toalet váží a tak jen vzácně narazíte na narkomana nebo jiného ničitele který vám příjemný pobyt na americkém záchodě znechutí.
A hlavně nezapomeňte - až budete poprvé nervózně ono zařízení hledat, pátrejte po názvu "restrooms".
Přidat komentář

Jak jsem se dostal k IT

5. května 2006 v 20:43 | Babyt |  IT
Když jsem nastoupil na gympl, hned první hodinu matematiky jsme dostali test, který měl ukázat naše znalosti. Následující den přišlo vyhodnocení, které v mém případě bylo příšerné. Bylo ovšem provedené evidentně ve spěchu a nedbale, takže jako správný bojovník za spravedlnost jsem (raději po dvojím přepočítání) vyrazil známku reklamovat. Nikdy nezapomenu na ohníčky v očích profesorky, když mi známku opravovala s poznámkou: "studente, dej si na mě pozor, začínám tě nenávidět" A od té doby se to se mnou vezlo, jezdila po mne jak Káča po čertovi, sázela mi střídavě čtyřky a trojky. Po nějaké době se jí podařilo mě přesvědčit, že jsem na matyku tupec.
Tehdy jsem se však utvrdil, že správným oborem pro mě bude jedině IT, protože tam stačí umět počítat do dvou, ačkoli se později nároky zvedly na umění počítat do osmi a následně do šestnácti. Pravda, musel jsem se před pár lety doučit do dvaatřiceti a zcela nedávno doháněl počty do šedesáti čtyř.
p.s. zajímavé je, že na srazu spolužáků po 20ti letech se naše matikářka neobjevila; nebyla totiž pozvána ani tehdejšími šprty, které podporovala. Nebyli vůbec hloupí, ti naši šprti.
Přidat komentář

Srpnová EUropská reminiscence

5. května 2006 v 20:41 | Babyt |  Politika
Probouzí mě burácivé dunění. Pohledem na svítící displej hodin zjišťují, že se blíží šestá ráno. Vzhledem k nedalekému kbelskému letišti jsem na podobný hluk zvyklý, ovšem dnešní intenzita je mimořádně silná. Rozeznávám, že nepřistává pouze jedno letadlo. Okna se třesou v rámech a dostávám strach. Bleskurychle vstávám a zapínám televizi na kanálu CNN.
V popředí známé logo "Breaking News", v pozadí neznámý moderátor s přilbou na hlavě. Obrázek přímého přenosu střídá Václavské náměstí s Pražským hradem. Hoši si opět pospíšili a jsou aktuálně při tom, jenže já ještě pořád nic nechápu! Na obrazovce vidím obrněná vozidla pod budovou Národního muzea. Ve vloženém rámečku jdou záběry přistávajích letadel. Poznávám střídavě Kbely a Ruzyni, o které reportér informuje, že zcela zastavila provoz. Byla zastavena železniční doprava. Pouštím rádio - mačkám tlačítka předvoleb, ale na všech stanicích je slyšet jenom šumění. Vysílá pouze Svobodná Evropa omezující se na klasickou hudbu, žádné reportáže nevysílá,
Vracím se zpátky k televizi a pro jistotu zkouším naše kanály. Jak jsem očekával, ani jeden nevysílá. Přepínám zpět na CNN.
Na Václavské náměstí právě vjely dva tanky a na jejich pancířích lze rozeznat modrý obdélník se žlutými hvězdami uspořádanými do kruhu. Střih a nyní je v záběru kamery jedno z nádvoří Pražského hradu. Vidím přistávající vrtulník, ze kterého se po lanech spouští vojáci v baretech, samopaly s krátkými hlavněmi přes záda. Jsou na zemi dříve než helikoptéra a vtrhávají do jednoho z paláců. Z několik minut vyvádějí spoutaného muže. Kameře se daří přiblížit v detailu - tím mužem je náš prezident Václav Klaus! Nevěřícně vrtí hlavou a v údivu se dívá na uniformy svých věznitelů, jež zdobí kromě evropské i britská vlaječka. Nikdy by neuvěřil, že právě britští výsadkáři jej takto potupně zajmou. Posadí prezidenta do helikoptéry a ta se pomalu vznese. Z několik okamžiků přistává jiný stroj - i z něj vystupují vojáci, tentokrát však přistavují schůdky a červený koberec. Vystupuje mladý člověk s holou hlavou, s brejličkami a v tmavém obleku. Reportér CNN mi pomáhá vzpomenout si na jeho jméno: "vidíme vystupovat Vysokého představitele Evropské unie pro nespokojená území, pana Pavla Teličku".
V ten moment mi svitlo. Vždyť právě včera jsme v naší zemi zamítli návrh Evropské ústavy.
duben 2005
Přidat komentář

Kam dál